Karlovy Vary - městské divadlo

Původní karlovarské Becherovo divadlo ve druhé polovině 19. století již nevyhovovalo potřebám rychle se rozvíjejícího se lázeňského města a ani technický stav budovy nebyl dobrý. Stále sílící kritika tak donutila roku 1870 karlovarskou městskou radu k jednání o možnostech výstavby nového moderního městského divadla, které by lázně důstojně reprezentovalo. Teprve v březnu roku 1876 padlo definitivní rozhodnutí, že nová divadelní budova bude stát na místě starého Becherova divadla na Nové louce (Neue Wiese) na pravostranném nábřeží říčky Teplé uprostřed města Karlovy Vary (Karlsbad).

V letech 1884-1886 byla na místě strženého Becherova divadla postavena nová moderní pseudobarokní budova karlovarského Městského divadla podle návrhu vídeňských architektů Ferdinanda Fellnera a Hermanna Helmera nákladem téměř 600 000 zlatých. Stavební práce, které prováděla stavební firma EM Grimm karlovarského stavitele Emanuela Grimma pod vrchním dozorem městského architekta Ing. Eduarda Oertla a stavbyvedoucího architekta J. Hořičky, byly zahájeny v říjnu roku 1884. Železnou konstrukci stropu dodala firma Brückner, Ross a spol z Vídně. Sochařkou výzdobu, figurální plastiky a štuky vytvořily dle návrhu vídeňského sochaře Theodora Friedla sochaři Reinhard Völkl z Vídně a Karl Watzek z Rybář. Malířskou výzdobu budovy provedli mladí renomovaní vídeňští malíři bratři Gustav a Ernst Klimtovi a Franz Matsch. Město Karlovy Vary zaplatilo za novou divadelní budovu celkem 409 765 zlatých.

Slavnostní otevření nové divadelní budovy proběhlo dne 15. května 1886 premiérou tradiční Mozartovy opery „Figarova svatba“. Městské divadlo tehdy nemělo vlastní stálý herecký soubor a představení zde hrály na základě výběrového řízení a pachtovní smlouvy různé kočující divadelní společnosti. Již v letech 1910-1912 byly v divadelní budově provedeny první rekonstrukční práce v jevišti, hledišti a suterénu s ohledem na potřeby rozvíjejícího se divadelního umění podle návrhu jevištního inspektora F. B. Bretschneidera a městského stavebního úřadu v Karlových Varech. Koncem dvacátých let 20. století proběhla další částečná rekonstrukce budovy podle návrhu prof. arch. Artura Payera z roku 1928. Realizovány byly tehdy úpravy interiéru, které se týkaly převážně zvýšení počtu sedadel. Plánována a schválena byla také dvoupodlažní přístavba divadla v Divadelní ulici.

V říjnu roku 1948 rozhodl stavební úřad městského národního výboru o realizaci adaptace a rozšíření divadla. Vypracováním předběžného náčrtu a návrhu oprav, rozpisu prací a prováděcích plánů s podrobnými výkresy byl pověřen projektant Dr. ing. arch. Leo Šimon z Prahy. Dokumentace byla schválena ještě téhož roku k realizaci úprav však přikročeno nebylo. V padesátých letech 20. století byly restaurovány malby v divadelní budově. Roku 1958 bylo Krajské oblastní divadlo přejmenováno na Divadlo Vítězslava Nezvala. Budova divadla byla tehdy již po letech provozu značně zchátralá. S blížícím se 100. výročím postavení budovy se proto začalo uvažovat o kompletní rekonstrukci objektu.

V roce 1970 byl proto předložen návrh rekonstrukce budovy divadla podle dokumentace zpracované ing. arch. J. Pošmournou ze Scénografického ústavu. První etapa oprav byla zahájena v září roku 1975. Sejmuta byla Klimtova slavnostní opona, která byla následně restaurována akademickými malíři Janem Hálou a Vlastimilem Lachoutem. V letech 1976-1977 byly poté opravena štuková výzdoba v hledišti a na chodbách, byla instalována nová sedadla, oprav se dočkalo i osvětlení včetně lustru a dveří, restaurovány malby a zlacení hlediště, foyeru a hlavního schodiště. Dále byly provedeny izolace omítek a promáčených štukatur a restaurovány temperové obrazy na stropě. Rekonstrukční práce provedlo družstvo umělecké výroby Štuko podle vlastní plánové dokumentace. V sezóně 1977-1978 byly vymalovány lože a balkony a opraveno zlacení v přízemí hlediště. Kromě interiérových úprav bylo instalováno nové protipožární zabezpečení, rozvod elektřiny a zvukotechniky.

Na počátku devadesátých let 20. století se začalo uvažovat o kompletní rekonstrukci budovy Městského divadla. Roku 1993 byla vzhledem k havarijnímu stavu objektu divadla, především pak její provozní části, sezona ukončena posledním představením již dne 30. června.

V letech 1993-1999 poté proběhla celková rekonstrukce divadelní budovy za přítomnosti památkového dozoru. Nejprve byla provedena kompletní rekonstrukce střechy budovy firmou VOK., v.o.s. Praha nákladem 2,1 milionu korun, zahájená v červenci roku 1994. V srpnu roku 1994 byla sejmuta sochařská výzdoba průčelí divadla a na konci roku 1994 byl odstrojen mobiliář veřejné části divadla. V květnu roku 1995 byla převezena na speciálním válci do Prahy Klimtova malovaná opona, kde byla péčí akademických malířů obnovena do své původní podoby nákladem zhruba milion korun. Provedeny byly nové kompletní rozvody elektřiny, vody, kanalizace, vzduchotechniky a další. V interiéru divadla byly obnoveny dochované uměleckořemeslné prvky - svítidla, baldachýny, křesla a rehabilitovány původní technické prvky jevištní technologie a technické kanály. Nově byly vybudovány točna v jevišti a zvedací stoly v orchestřišti v rámci modernizace jevištního traktu. Slavnostní znovuotevření opraveného objektu karlovarského Městského divadla proběhlo dne 24. června 1999.

V roce 2018 přistoupilo město Karlovy Vary k opravám střešní krytiny a nátěru fasády budovy městského divadla. Rekonstrukční práce provedla stavební firma BAU-STAV a.s. podle projektu společnosti PORTICUS s.r.o.

Mohutná pseudobarokní budova na půdorysu nepravidelného lichoběžníku na ploše 1200 m² s podélnou osou kolmou k nábřeží. Objekt je krytý břidlicovými mansardovými střechami, zdůrazněnými pásy sněhových zábran v podobě akroterií. Architektonicky bohatě ztvárněná fasáda využívá efektivních pseudobarokních a pseudorenesančních motivů, doplněných sochařskou výzdobou od sochařů Reinharda Völkla z Vídně a Karla Watzeka z Rybář podle návrhů vídeňského sochaře Theodora Friedla. Vstupní severozápadní průčelí budovy je zvýrazněno vystupujícím mohutným tříosým středním rizalitem vytvářejícím portikus. Rizalit, prostoupený hlubokou lodžií v úrovni přízemí i prvního patra, navazující na foyer v úrovni II. balkonu, je zakončeno na atice pískovcovými sousošími, alegorizujícími umění.

Vstup do budovy je veden, třemi původně otevřenými oválnými arkádami s bosovanými pilastry s jednoduchými toskánskými hlavicemi po stranách, nesoucími kladí. Po stranách hlavního vstupu jsou postaveny pískovcové plastiky antických gryfů. Před vstupním portikem je umístěno šest předložených kamenných stupňů. Osmiosé severovýchodní průčelí obrácené k náměstí je tvořeno dvěma vystupujícími rizality se zaoblenými nárožími, mezi nimiž je umístěna tříosá lodžie. Průčelí je navýšeno pohledovou atikou. Jihovýchodní průčelí budovy obrácené ke stoupající Divadelní ulici je symetrické s dominující převyšující střední částí obdélného rizalitu nad jevištěm, který výrazně vystupuje z hmoty divadla. Jihozápadní průčelí je prakticky shodně řešené s průčelím severovýchodním, s částečným potlačením některých architektonických detailů, vzhledem k situování průčelí do úzké uličky.

Konstrukce stropu objektu je vytvořena z ocelové konstrukce z příhradových nýtovaných vazníků se zavětrováním diagonálami a cihel. V prostoru krovu se zachovalo původní dynamo z roku 1884, pohánějící původně ventilátor větracího systému divadla. Ohnivzdorné materiály byly použity také na galeriích, schodech a v dalších prostorách budovy.

Vstupní hala budovy je zdobena rokokovou dekorací. V hale je zavěšen obraz secesní lázeňské společnosti od malíře Wilhelma Gause z doby kolem roku 1900. Hlediště divadla s kapacitou 700 míst je zdobeno rokokovou ornamentikou, doplněnou nástěnnou a nástropní malbou od vídeňských secesních malířů bratrů Gustava a Ernsta Klimtů a jejich přítele Franze Matsche. Na stropě hlediště jsou zavěšeny čtyři alegorické nástropní malby na plátně, tvořící symetrický obrazec ve středu stropní kupole. Malbu Tanec a Potěšení vytvořil Gustav Klimt a malby Hra a Lov Franz Matsch. Autorem fresky s motivy putto nad proscéniem je Ernst Klimt. Ručně malovanou slavnostní oponu s figurálně bohatou kompozicí s názvem "Apoteóza básnického umění" v duchu soudobého vkusu vytvořil Gustav Klimt spolu s bratrem Ernstem a Franzem Metschem. Železnou oponu vytvořil Franz Lefler. Veškerá svítidla a lustr a především rokokové lampy na schodišti navrhli samotní architekti Fellner a Helmer.